Mnoho menších a středních podnikatelů v dnešní době nepotřebuje ke svému podnikání kancelářské prostory, a proto stále častěji využívají služeb virtuálních sídel. Typickým důvodem je snaha o snížení nákladů, zabezpečení administrativy či jen zisk lukrativní adresy v některém z větších měst. Druhou stranou mince nicméně zůstává i možnost tímto způsobem obejít kontrolu ze strany finančních úřadů. Právě sídlo podnikatele například v krajských městech snižuje pravděpodobnost návštěvy správce daně. Ač může jít na první pohled o ideální řešení, do budoucna je třeba volbě virtuálního sídla věnovat pozornost, a to zejména kvůli aktuálním informacím Generálního finančního ředitelství.
Čtěte také: Delegace bez možnosti odvolání. Finančák přesune adresy virtuálních sídel firem
Není sídlo jako sídlo
Přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) došlo mimo jiné ke sjednocení pojmu sídlo jak pro právnické osoby, tak pro fyzické osoby podnikající. Oproti původnímu rozlišení místa podnikání nyní NOZ pracuje pouze s pojmem sídla, které definuje v ustanovení § 429. Sídlo podnikatele je tak formálně určeno adresou zapsanou ve veřejném rejstříku. Pakliže se do veřejného rejstříku subjekt nezapisuje, určí se jeho sídlo dle toho, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě dle toho, kde má bydliště. Je logické, že v případě tzv. virtuálních sídel podnikatel nevykonává svou činnost z tohoto místa, ale z místa odlišného. Na podobnou situaci pamatuje § 429 ve druhém odstavci (pro právnické osoby pak obdobně platí ustanovení § 137 NOZ), které říká: Uvádí-li podnikatel jako své sídlo jiné místo než své sídlo skutečné, může se každý dovolat i jeho skutečného sídla (…).
Problém subjektů podnikajících z jiného místa než formálně evidovaného v rejstřících zaznamenaly finanční úřady v rámci prováděných daňových kontrol. Generální finanční ředitelství proto vyšlo z výše uvedených ustanovení a vydalo upřesnění týkající se rozdílu mezi formálním a skutečným sídlem subjektu. Zmíněné samozřejmě dopadá i na virtuální sídla. Výchozím zdrojem těchto upřesnění je evropská legislativa, která předpokládá, že pouhá poštovní doručovací adresa nepostačuje jako sídlo ekonomické činnosti podnikajícího subjektu, respektive osoby povinné k dani.
Čtěte také: Tisíce pražských firem bude daňově “vystěhováno”, a to bez šance na odvolání
Povinnosti plátců daně s ohledem na skutečná sídla
Generální finanční ředitelství v únoru letošního roku naznačilo, že pro účely daňových kontrol bude rozhodující reálný výkon ekonomické činnosti osob povinných k dani. Vychází přitom též z ustanovení § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Při rozlišení formálního sídla a sídla skutečného bude hrát roli posouzení, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí společnosti či kde se schází její vedení. U fyzických osob se pak může jednat o místo jejího pobytu.
Zjednodušeně řečeno, na základě tohoto výkladu smí správce daně vyžadovat součinnost od podnikatele nejen v jeho formálně zapsaném sídle, ale rovněž v sídle skutečném. I zde tedy musí být subjekt trvale kontaktní (ve smyslu doručování listin), musí být pro úřady dohledatelný a současně má povinnost se správcem daně v nezbytné míře spolupracovat. V praktickém životě například podnikatel, který využívá služeb virtuálního sídla, je povinen být finančnímu úřadu k dispozici také v místě svého bydliště, neboť se považuje za jeho skutečné sídlo. Finanční úřady mohou kromě jiného vyžadovat umožnění daňové kontroly v místě bydliště, předložení dokumentů vztahujících se k ekonomickým aktivitám podnikatele apod.
Podnikatelé, které v roce 2015 čeká registrace k dani z přidané hodnoty, povinně uvádí informace ohledně svého skutečného sídla přímo v Přihlášce k registraci k DPH. Plátci, kteří již k dani registrováni jsou, musí své skutečné sídlo (za předpokladu, že se liší od sídla formálně zapsaného nebo hlášeného) sdělit finančnímu úřadu prostřednictvím elektronického formuláře pod názvem „Oznámení o změně registračních údajů“.
Za nenahlášení hrozí sankce
Nedojde-li k nahlášení skutečného sídla, má správce daně k dispozici několik variant sankčních postihů. Tou první je možnost uložení pokuty až do výše 500 000 Kč za porušení povinnosti při správě daně. Dále se podnikatel, v případě daně z přidané hodnoty, vystavuje riziku zařazení mezi tzv. nespolehlivé plátce dle ustanovení § 106a zákona o dani z přidané hodnoty. Poslední možností je pak přímé zrušení registrace k dani z přidané hodnoty. Od ledna 2015 došlo k rozšíření uplatnění institutu nespolehlivého plátce rovněž na subjekty, jež uvádí nepravdivé nebo nereálné údaje o svém sídle. Dodejme současně, že označení podnikatele za nespolehlivého plátce je veřejně dostupné v rámci Registru plátců DPH. Jelikož přezkum podmínek pro udělení statusu nespolehlivého plátce zákon umožňuje až po uplynutí jednoho roku (blíže § 106a odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty), lze doporučit důsledné dodržení těchto povinností vzhledem k řadě následných komplikací při dalším podnikání.
Čtěte také: Úřady přitvrzují, nespolehlivým plátcem DPH se stanete jednodušeji než nyní
