Hlavní navigace

Tomio Okamura: Vyřešme problém nezaměstnaných jednodenní dražbou pracovníků

29. 6. 2011
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: 329515
V obcích by se měly konat jakési dražby pracovních sil. Firmy či živnostníci by mohli přijít a podat nabídku, že potřebují naložit náklaďák nebo sbírat brambory, a to za takové a takové peníze v ten den na ruku, píše Tomio Okamura.

Musíme se starat o ty, kdo přijdou o práci, a ještě víc o ty, kdo zdánlivě ani práci nechtějí. Nejde jen o peníze – nejvážnějším problémem je takzvaná ztráta pracovních návyků. Lidé, co jsou delší dobu bez práce, totiž brzy uvyknou na to, že do práce nemusí a berou peníze. Po čase se naučí žít s málem, výměnou za svobodu dělat si kdy chci, co chci. Netvrdím, že to není fajn, ale není to možné. Takových lidí je čím dál víc a nejsou to vůbec jenom ti proklínaní Cikáni. Přestože statistiky neexistují, trend je zřejmě opačný – přibývá pracujících Romů a přibývá nepracujících bělochů. Zvlášť děsivý je tento nárůst u mladých lidí, kteří často nepracují už od ukončení školy. Bydlí u rodičů, berou sociální dávky a v podstatě jim k životu nic nechybí. Za to budou chybět nám, až budeme potřebovat jejich práci na svůj důchod. Veřejné práce jsou dobrý trend, ale neřeší všechno.

Zaveďme pracovní burzu

K částečnému řešení této otázky by přispělo zavedení něčeho, co bych nazval ”Denní burza práce“. V městech či obcích by pracovní úřady každý den, třeba odpoledne a ráno, pořádaly jakousi dražbu pracovních sil. Firmy, živnostníci, sedláci by mohli přijít a podat nabídku, že dnes či zítra potřebují vymalovat byt, naložit náklaďák, česat chmel, sbírat brambory za takové a takové peníze a to ten den na ruku. Nezaměstnaný (ale vlastně kdokoli) by se pak mohl přihlásit a práci vykonat. Samozřejmě vím, že už dnes soukromníci mohou žádat úřad práce o zaměstnance – ovšem drtivá většina je na trvalý pracovní poměr. Kouzlo je v nádenické práci – v práci na jeden den s denní výplatou.

V čem je myšlenka revoluční? No v ničem – za první republiky byla práce nádeníků běžnou věcí. Firmy a nádeníci se na takovýchto burzách spojovali denně. V čem je výhoda? Problém drtivé většiny nepřizpůsobivých – bílých bezdomovců nebo mnoha Romů není vůbec v tom, že by byli nějak extrémně líní. Naopak, umí za práci zabrat a mnozí z nich ”načerno“ makají jako šrouby. Ale právě u Romů, nebo jim podobných bílých ze sociálního ”polosvěta“, platí to, že týden nebo dva dřou na výkopech jako koně, dostanou výplatu a už do práce nepřijdou. Mnohý (hlavně bílý) do práce ani nepřijde, protože nedokáže pracovat měsíc a půl do první výplaty. Často ani nemůže. Bezdomovec, který nemá ani na jídlo, natož na nocleh, stěží může někam nastoupit a o hladu, bez možnosti si řádně odpočinout, celý ten měsíc a půl pracovat a nastartovat tak nový život.

Něco jiného je mít možnost si vydělat teď hned na ruku. Za prvé tahle vidina je reálnější a lákavější. Za druhé je to skvělá cesta, jak člověka do té práce nenásilně přilákat – když dostanete peníze na ruku a najednou máte bez žebrání na jídlo i na pivo i na cigarety, to je panečku posun, na který si rychle zvyknete. Rád a s chutí do práce přijdete i další den.

Samozřejmě je to trochu past – takoví lidé neumí spořit, a když vidí, že je možné peníze vydělat každý den, tak tu denní výplatu obvykle ihned utratí. Ovšem to je po vystřízlivění nažene zpět do práce. Připomeňme, že v normálním zaměstnání obvykle tuhle šanci nemají – pár dní neomluvených absencí znamená vyhazov.

Další plusy pracovní burzy

Přínos pro veřejnost je nabíledni. V prvé řadě pro mnohé odpadne motivace krást. Oddechnou si kanálová víka i měděné rozvody v transformátorech vysokého vedení. Živnostníci pak získají levnou sezónní sílu – v zimě třeba na odklízení sněhu, na jaře při velkém úklidu nebo okopávání zeleniny, v létě na česání ovoce, na podzim na chmel.

Zaměstnavatelé se bojí zaměstnat na mnohé práce lidi na stálo, protože se bojí nést náklady a odpovědnost za stálé pracovní místo. Ne že by nezaměstnávali – zaměstnávají, ale načerno. Tady by jim stát nabídl pracovníky – doufejme za dobrých podmínek a legálně. Věřte, že většina by tuhle možnost uvítala. A samozřejmě je možné pak pokrýt v podstatě nárazové, ale vlastně neustále potřebné práce třeba pro domácnosti. Každý z nás – alespoň v Praze, kde si lidé odvykli fyzicky pracovat, si jistě vzpomene na přehršli případů, kdy by se jim nějaký ten brigádník hodil. Sama města by mohla některé činnosti dlouhodobě řešit s pomocí nádeníků. Nemusí totiž vůbec jít jen o nekvalifikované práce. Divili byste se, kolik je mezi ”nezaměstnanými“ řemeslníků – jsou tu malíři, pokrývači, zedníci, zámečníci, elektrikáři.

Pochopitelně je třeba, aby stát usiloval co nejvíce o to, aby „učinil práci a šetření výnosnější, než lenošení a mrhání“ (Tomáš Baťa).

skoleni_15_4

(Ukázka z knihy Tomia Okamury Umění vládnout, Nakladatelství Fragment)

Foto: Ondřej Hošt

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).