V rámci protikrizových opatření se od listopadu asi zvýší a prodlouží podpora v nezaměstnanosti. Přitom odůvodnění existence podpory v nezaměstnanosti je přinejmenším sporné. Vzhledem k paragrafům zákoníka práce totiž dostává propuštěný zaměstnanec několikaměsíční odstupné a navíc s výpovědní lhůtou. Dávky pro nezaměstnané k tomu nemotivují k urychlenému hledání práce a opětovného se začlenění od pracovního procesu.
Systém podpor v nezaměstnanosti by šel navíc mnohem efektivněji řešit v soukromé sféře, kde již první pojišťovny nabízí pojištění proti ztrátě práce. Pokud však stát trvá na tom, že chce platit peníze nezaměstnaným, proč dávky nepodmínit nějakou veřejně prospěšnou prací. Proč by každý člověk bez práce, který má pobírat podporu, nemohl například 4 hodiny denně uklízet město či vypomáhat s údržbou veřejných prostor a objektů? Nemusí se ani stavět nová hladová zeď, práce kolem nás se dá najít opravdu hodně.
Podpora vznikla po první světové válce
Podpora v nezaměstnanosti má u nás poměrně dlouhou tradici. Poprvé se zavedla již za první republiky v roce 1918. Podpora však měla sloužit pouze jako provizorní opatření, které mělo pomoci nezaměstnaným v krušných poválečných měsících. Vláda navrhuje, aby osobám nezaměstnaným, na které se vztahuje zákon o nemocenském pojištění dělníků a zákon o pokladnách bratrských, byla poskytována podpora ve výši nemocenského, zvýšeného o příplatek 1 K denně za členy rodiny nezaměstnaných, když bude prokázáno, že žadatel buď ze zaměstnání byl beze své viny propuštěn, anebo byv propuštěn ze služby vojenské, nebyl dřívějším zaměstnavatelem svým znovu do služby přijat, a když ani veřejné, ani odborné sprostředkovatelny práce nebudou moci zjednati mu zaměstnání,
vysvětloval na 5. schůzi Národního shromáždění v listopadu 1918 tehdejší ministr pro sociální péči Lev Winter.
Národní shromáždění tehdy zákon skutečně schválilo a ještě v roce 1918 vstoupil v platnost. Vzhledem k tomu že veškeré financování leželo na bedrech státu, měl tento zákon řešit problém jen dočasně po dobu několika poválečných měsíců. Ovšem počet osob bez práce stále stoupal a stát se proto rozhodl zavést systém podpor v nezaměstnanosti na bázi takzvaného Gentského systému. Ten měl charakter dobrovolného pojištění zaměstnanců se státními příspěvky do fondů, vytvářených odborovými organizacemi. Tím se mělo značně ulevit státnímu rozpočtu a převést odpovědnost na odbory a zaměstnance. Kvůli jeho konečné podobě se rozpoutala řada rozporů mezi vládou a nejsilnějšími odborovými organizacemi. Odbory nesouhlasily především s výší státního příspěvku, který považovaly za příliš nízký, a proto předložily vlastní návrh podoby systému. Vláda nakonec navrhované změny přijala a v roce 1925 zákon nabyl účinnosti.
Vyplácíte při odchodu zaměstnancům odstupné?
Chtějme za peníze hladové zdi
Současný systém podpor v nezaměstnanosti se ovšem spíše podobá prvním poválečným rokům. Podpora se při splnění jistých podmínek (podíl na sociálním pojištění, přihlášení se na úřadu práce apod.) vyplácí jistou dobu všem. Státní systém podpor však v současnosti ztrácí smysl, přestože poslanci podpořili v rámci protikrizových opatření jejich prodloužení a zvýšení. Zaměstnance totiž chrání stávající zákoník práce přikazující zaměstnavateli vyplatit propuštěnému pracovníkovi odstupné. Podpora v nezaměstnanosti tak tvoří dotační prémii, která spíše demotivuje k hledání nové práce.
Proč vůbec nezaměstnanému platit za to, že nepracuje? A když už jim platit, tak co pro ně třeba zavést povinné veřejně prospěšné práce? Pokud by nezaměstnaný chtěl podporu, musel by například několik hodin denně či týdně pracovat ve veřejných prostorách či objektech. Lidi bez práce by mohli uklízet, starat se o městskou zeleň či prostě pomáhat tam, kde je třeba. Karel IV. nechal stavět hladovou zeď, aby dal lidem práci. Další hladovou zeď pravda asi neupotřebíme, ale práce kolem nás je stále dostatek. Proč by ji tedy nemohli obstarat nezaměstnaní?
Navíc systém financování při ztrátě zaměstnání funguje už i na soukromé bázi. Řada pojišťoven nabízí pojištění proti ztrátě zaměstnání. Ještě lepší variantou by proto bylo snížit sociální pojištění a nechat samotné lidi rozhodnout, zda se nechají pojistit pro případ ztráty práce. Vydělají na tom totiž všichni.
