Stejně jako o milionech dalších věcí, i o českém podnikání koluje řada pověr. Vybrali jsme pro vás 5 častých mýtů, které se o podnikání mezi lidmi šíří a kterým pořád mnoho Čechů věří. Jak jste na tom vy? Napadají vás jiné mýty?
Mýtus č. 1
Český podnikatel = hamižný multimiliardář, který si všechno nakradl (nejspíše za kupónové privatizace) a nyní už pouze odírá druhé (nejvíce své zaměstnance)
Představa, že český podnikatel je „milionář bez příčiny“, už naštěstí pomalu mizí. Stále se však najde poměrně dost lidí, kteří v podnikatelích vidí pouze zloděje, kteří si jen ve vhodný čas nakradli na úkor druhých. Tomuto názoru nahrávají především příběhy Kožených, Mrázků a Krejčířů, které média často omílají. Často lidé vnímají podnikatele jako novodobého otrokáře, který kvůli zisku své zaměstnance klidně obětuje pohanským bohům a který se neštítí pro korunu si nechat rozvrtat nejen koleno, ale klidně všechny klouby v těle a některé i dvakrát.
V souvislosti s finanční krizí se opět objevily kritické komentáře na hnací motor moderní společnosti, na snahu po zisku. O podnikání se začalo čím dál více hovořit ve spojení se slovy chamtivost či sobectví. Jakoby tito idealisté, kteří se povznesli nad hmotu, zapomněli, že právě touha po zisku posunula společnost dále a přinesla nám takový život, o kterém se lidem před 200 lety ani nesnilo. Podnikatelé se tak stali pro řadu lidí viníky současných ekonomických problémů. Čtěte také: Způsobil současnou finanční krizi trh nebo stát?
Průměrně český podnikatel však není žádný chamtivý milionář. Klasický český podnikatel je spíše menším živnostníkem, který se na vlastní odpovědnost snaží mít o něco lépe než zbytek populace. Naprostá většina z nich si též navzdory občasnému hudrování uvědomuje, že podnikání kromě negativních věcí přináší rovněž řadu výhod a příležitostí a že si vlastně žijí celkem slušně. Ano, pracovní den se může protáhnout, někdy se nedaří podnikání zrovna ideálně a úředníci se nezřídka chovají, jak kdyby pocházeli z Marsu. Jenže o chlebu a soli podnikatelé přece jenom také nejsou a podnikatelský život má něco do sebe.
Mýtus č. 2
Český podnikatel = vykuk, který okrádá stát, obchodní partnery, zákazníky a své zaměstnance
Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu,
říkalo se za komunismu a řada lidí si myslí, že tímto heslem se řídí i současní podnikatelé. Vše má začínat u daní a odvodů na pojistném. Živnostník se totiž podle všeobecných představ snaží ožulit stát o každou korunu, kterou by mu měl dát. Do nákladů si tak dává položky, které tam nemají co dělat, a do příjmů naopak nezapočítává skoro nic. Zaměstnance pak již každý podnikatel propustil, aby je najal zpětně pomocí švarcsystému. Pokud to jen trochu jde, snaží se vše vyřídit bez faktur a mimo dohled státu.
Češi se též domnívají, že podobný přístup uplatňují tuzemští podnikatelé i vůči obchodním partnerům a zákazníkům. Proč se nesnažit okrást zákazníka, vždyť to je základ podnikání. Lidé stále tvrdí, že v restauracích jim přidělávají na lístku čárky a že je šidí na porcích a mírách. V potravinách zase podnikatel 100% nakazuje prodávat prošlé zboží, protože ne každý zákazník si datum hlídá a jídlo se díky tomu prodá i dva roky po termínu. Obchodník je stále brán jako ten, který se snaží prodat co největší aušus za co nejvyšší cenu a pak se vymlouvat, že za poruchu či kaz zboží nemůže a že peníze rozhodně vrátit nemůže.
Samozřejmě se mezi českými podnikateli najdou podobní chytráci, kteří se snaží odrbat na kost každého, koho jim osud do cesty přivede. Větší část českých řemeslníků, obchodníků, dopravců a dalších už naštěstí pochopila, že nejlepší zákazník není mrtvý zákazník, ale ten, který se k nim rád vrátí. Živnostníkům došlo, že když během měsíce okradou 100 spotřebitelů, vydělají pěkné peníze, ale už k nim kvůli špatné pověsti nikdo nepřijde. Český podnikatel už opravdu začíná brát za své, že hlavním prostředkem k dosažení zisku je spokojený zákazník. Čtěte také: Najít správného obchodníka není snadné. V sázce je i dobré jméno firmy.
Jaký je podle vás nejčastější mýtus o podnikatelích?
Mýtus č. 3
Český podnikatel si může pořídit v podstatě cokoli, jelikož si vše dá do nákladů a odepíše z daní
Kdo nikdy nepokýval hlavou nad vysvětlením, že si TO (auto, počítač, telefon ad.) podnikatel prostě dal do nákladů a tím ho TO „vlastně“ nic nestálo. Zařazení do nákladů a odpočet z daní se stává takřka magickým pojmem, který mění ekonomické zákony a vysmívá se elementární matematické logice, která tvrdí, že 1 + 1 = 2. V očích občanů termín „dát si to do nákladů“ se blíží formuli „Sezame, otevři se“, která dokáže zázraky. Díky tomu, že si podnikatel může určité věci nebo zboží vložit do nákladů, si podle obyvatelstva může pořídit klidně týdenní dovolenou na Měsíci all inclusive.
Jenže podnikatelská realita však vypadá samozřejmě jinak. Představa nákladů jako bezedné láhve tvrdě naráží. Podnikatel si do nákladů cokoli dát nemůže, a přestože se často některé věci pro osobní potřebu do nákladů zařazují, neznamená to, že by byly zadarmo a že by celou zaplacenou částku podnikatel ušetřil na daních. Aby si podnikatel dokázal žít jako jedno zvíře v žitě, nestačí mu si pouze dávat všechno, co nakoupí, do nákladů. Bez adekvátních příjmů se totiž podnikat nedá. Čtěte také: Unáhlená „optimalizace“ nákladů se může prodražit.
Mýtus č. 4
„Zlaté české ručičky" a potraviny, máme nejšikovnější výrobce, řemeslníky a zemědělce
Jo, český výrobek se pozná, ta kvalita je nesrovnatelná, zlaté české ručičky,
chválí často především starší generace. Současné zboží z ciziny se podle mnoha Čechů s naším nedá srovnávat. Pokud ale Česko má tak šikovné řemeslníky, proč se neprosazují i v cizině? Opravdu jsou Češi talentovanější na ruční práce než třeba Rakušané? Vydrží české boty déle než německé?
Nejde však jen o často propírané oděvy, obuv, nábytek, ale i o zemědělské produkty. Jako by snad jahody z Velké Británie byly toxické, zatímco české rostly na úrodně půdě a nepoznaly žádnou chemikálii. Stejně jako u řemeslníků však platí, že nejde ani tak o národnost podnikatele, jako o jeho osobu samotnou. Jedinou oblastí, kde hrají Češi prim, zůstává domácí kutilství, zde se dají zlaté české ručičky skutečně bez problémů použít. Čtěte také: „Zlaté české ručičky a hlavičky“. Potvrzují to (ne)tradiční živnosti.
Mýtus č. 5
Podnikání je pouze pro chlapy, ženy nemají šanci
Podnikání patří mezi mužské domény, ženy na něj nemají vlohy,
zaznívá i mezi podnikatelskou veřejností. Přestože základy emancipace už Češi vstřebali, v jistých profesích si ženy představují pořád jen stěží. Zatímco mezi asfaltéry a dělníky se absence něžného pohlaví dá vcelku pochopit, neexistuje relevantní důvod pro to, aby se ženy nevěnovaly podnikání.
I tak ale nemnohý občan nevěřícně zakroutí hlavou, když se někde setká s úspěšnou podnikatelkou. Jako by žena podnikatelka, která se dokáže uživit, působila jako dosud neobjevený živočišný druh. Přitom v Česku už působí nespočet podnikatelek, které své mužské kolegy předčí na celé čáře, a to i v oborech, kde by ženu rozhodně nikdo netipoval. Čtěte také: Jsem žena a chci nezávislost. Proto podnikám.
